Dodací podmínky, nebo přepravní smlouva?
Název článku dává tušit, že se budeme zabývat poměrně složitou problematikou. Chceme se zamyslet nad otázkami: Lze prostřednictvím volby dodací doložky (ve smyslu dodacích podmínek/parit/doložek INCOTERMS) uvedené v kupní smlouvě zefektivnit obchodní operaci? Jaká je vazba mezi dodací doložkou a přepravní nebo zasílatelskou smlouvou? Jak se tyto vzájemně ovlivňují, resp. jak spolu souvisejí?
Úvodem si je třeba uvědomit, že uvedený problémový okruh je charakteristický pro všechny přepravní operace ve všech dopravních oborech. Jeho eventuální nesystémové řešení přináší v této oblasti významné problémy. Smyslem dnešního pojednání je analýza současného stavu spolu s návrhy možných východisek řešení tohoto problémového okruhu.
Vztah INCOTERMS a přepravní smlouvy
Základní vztahy vytvářené v rámci realizace mezinárodních obchodních operací hmotným zbožím jsou podchyceny v ustanoveních kupní smlouvy. Kupní smlouvu spolu uzavírají smluvní subjekty, kterými jsou prodávající a kupující. V různých státech však přirozeně existuji různé národní právní systémy, které často bývají i značně odlišné. Z toho vyplývá i rozdílná právní úprava nejen obchodních vztahů, ale i některých obchodních zvyklostí. Různé představy, názory, ale i odlišný výklad jednotlivých ustanovení kontraktačně podchycených práv a povinností prodávajícího a kupujícího uvedených v kupní smlouvěvedou k četným nedorozuměním, sporům a konfliktům. Následkem toho samo sebou často dochází nejen k finančním, ale např. i k časovým či jiným ztrátám.
Problematika přemístění obchodovaného hmotného zboží je v rámci kupní smlouvy řešena v tzv. dodací podmínce (někdy též nazývané jako dodací parita nebo dodací doložka), která je její nedílnou součástí. Dodací podmínky jsou mezinárodně sjednoceny a jsou uvedeny v Souboru mezinárodních pravidel pro výklad dodacích doložek (podmínek) nazývaném jako INCOTERMS – International Commercial Terms (v současnosti jsou platné INCOTERMS 2000). INCOTERMS vydává Mezinárodní obchodní komora (International Chamber of Commerce – ICC) v Paříži. Účelem Souboru mezinárodních pravidel pro výklad dodacích doložek INCOTERMS je jednotně stanovit výklad nejběžněji používaných obchodních podmínek (parit, doložek) v mezinárodním obchodě. Aplikací dodacích podmínek INCOTERMS se lze úspěšně vyvarovat možným nejasnostem různých výkladů prováděných v různých zemích, anebo je alespoň podstatně omezit.
Zcela zásadním nedorozuměním v praxi bývá poměrně častá domněnka, že se INCOTERMS ve vztahu mezi prodávajícím a kupujícím upravují přepravní smlouvou. Mezinárodní obchodní komora však vždy apelovala na to, že INCOTERMS se zabývají pouze vztahy vyplývajícími z kupní smlouvy, tj. úpravou práv a povinností mezi prodávajícím a kupujícím, a to jen v některých přesně určených oblastech. Další omylem relativně často bývá domněnka, že INCOTERMS řeší veškeré povinnosti smluvních stran vyplývající z kupní smlouvy. Dodací podmínky INCOTERMS však byly vytvořeny za účelem stanovení „jen“ některých povinností smluvních stran kupní smlouvy. INCOTERMS nemají za cíl komplexní úpravu všech vztahů mezi prodávajícím a kupujícím. Smluvní strany by proto měly vycházet i ze vztahů vyplývající z eventuálních dalších smluv, které se často v souvislosti s realizaci mezinárodních zahraničně obchodních operací uzavírají. Mimo samotné kupní smlouvy se jedná konkrétně např. o smlouvy týkající se přepravy, pojištění, financování, resp. platebních podmínek apod. Existuje tedy celý komplex vzájemně různou měrou propojených vztahů, resp. vzájemných práv a povinností a je zahrnujících či lépe - z nich vycházejících - dokumentů apod.
Konkrétní dodací podmínka INCOTERMS tedy určuje přesný rozsah práv a povinností prodávajícího a kupujícího, a to zejména v oblasti přechodu jejich práv a povinností, resp. v oblasti přechodu dokumentů, rizik a nákladů.
Kromě toho jsou zde uvedeny i dalších povinnosti prodávajícího a kupujícího, jako např. dát zboží k dispozici kupujícímu nebo je předat k přepravě nebo je dodat do místa určení. V neposlední řadě dodací podmínky INCOTERMS také stanovují i povinnosti týkající se celního odbavení pro vývoz nebo dovoz zboží, povinnosti související s balení zboží, povinností kupujícího převzít dodávku nebo i jeho povinnosti podat důkaz, že příslušný závazek smluvní strany byl řádně splněn. Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že INCOTERMS rozhodně nepokrývají veškeré problémové okruhy, které by měly být mezi smluvními stranami smluvně upraveny. INCOTERMS jsou tzv. podmínky vzorové. Dodací podmínky INCOTERMS zejména neřeší přechod vlastnického práva (!) nebo následky porušení smlouvy a sankce s tímto související apod.
Často se mylně tvrdí, že dodací podmínka určuje konkrétní podmínky uzavření přepravní smlouvy, tak tomu však bývá jen zcela výjimečně. Při správně prováděné obchodní operaci tomu je právě naopak. Tj., jednání o podmínkách přepravy předcházejí přijetí konkrétní dodací podmínky smluvními stranami kupní smlouvy. Jednání o volbě dodací podmínky probíhá v rámci projednávání (resp. předprojednání) kupní smlouvy. Během jednání, resp. přípravy podmínek kupní smlouvy, jak prodávající na jedné straně, tak i kupující na straně druhé, pověřují „své“ zasílatele (a dopravce) prověřením možností, přípravou, optimalizací (tj. komplexním zajištěním) celého přepravního řetězce. Jejich cílem je příprava co nejoptimálnějšího a co nejefektivnějšího zajištění, ale i následného provedení, celé přepravy konkrétního obchodovaného zboží. Prodávající i kupující při uzavírání kupní smlouvy přímo vycházejí ze schopností „svého“ zasílatele. Snahou každého z těchto zasílatelů je nabídnout svému příkazci - tj. buď prodávajícímu nebo kupujícímu - lepší přepravní podmínky než jeho konkurent operující na „protistraně“. Zasílatel, který nabídne efektivnější - či lépe řečeno „výhodnější“ způsob přepravy - se prostřednictvím „svého“ příkazce prosadí i k následnému provedení konkrétní přepravy. Tzn. jeho prostřednictvím může „jeho“ příkazce zrealizovat větší objem přepravních služeb, může „zobchodovat“ delší přepravní řetězec. Konkrétní zasílatel se tak bezprostředně podílí na volbě konkrétní dodací podmínky, na které je pak daná kupní smlouva uzavřena.
Příkazce a jeho uplatnění v přepravní smlouvě
O přepravní smlouvu se může jednat také v případě přepravní smlouvy uzavřené mezi dopravcem a zástupcem odesílatele (např. zasílatelem nebo třetí osobou) - vystupujícím však jako subjekt této přepravní smlouvy - tj. v zastoupení odesílatele.
Pozn.: V případě, že tímto zástupcem odesílatele má být zasílatel, je třeba mít na zřeteli, že tento vztah musí vycházet ze zastoupení nepřímého – tj. ze zastoupení na základě komisionářské smlouvy. Pro případ zastoupení zasílatelem tudíž nelze použít zastoupení přímé, které vychází ze smlouvy mandátní (srov. ustanovení o zasílatelské smlouvě ve znění § 609 Obchodního zákoníku ČR).
Jako zadavatel (objednatel) přepravy se tak mimo odesílatele může vyskytovat i zástupce jednající v pověření odesílatele - tento subjekt je označován jako příkazce.
Pozn.: Příkazce zde však není totožný se subjektem stejného názvu, který vystupuje jako smluvní strana v zasílatelské smlouvě (§ 601 a násl. platného Obchodního zákoníku ČR).
Příkazcem se tedy rozumí subjekt, který uzavírá (vlastním nebo cizím jménem) přepravní smlouvu s dopravcem. Příkazce není ten, kdo jen reálně (fyzicky) předává zásilku dopravci, aniž by na sebe převzal odpovědnost za její odeslání, ale naopak - je jím ten, kdo nese práva a povinnosti jinak vyplývající z přepravní smlouvy pro odesílatele. Příkazcem se může stát především smluvní strana, která by měla být v rámci přepravní smlouvy jak odesílatelem, tak ale především příjemcem, ale může jím být i třetí osoba (např. zasílatel). Příkazce pak může být oprávněn ke všem jednáním týkajících se sjednávání podrobných podmínek přepravní smlouvy, změn nebo i zrušení přepravní smlouvy, platbám přepravného, reklamacím přepravovaných zásilek apod. Samo sebou vždy záleží na rozsahu jemu konkrétně uděleného oprávnění.
Kompetence dalších subjektů přepravních vztahů
Zasílatel může v přepravním vztahu eventuálně vystupovat i jako skutečný (přímý) příjemce zboží.
I v tomto případě zasílatel (nebo ale i eventuální třetí osoba) vystupuje vůči dopravci jako účastník přepravní smlouvy (nejen podle ustanovení multilaterálních dohod o přepravní smlouvě v mezinárodní přepravě věci, ale i ve smyslu ustanovení Smlouvy o přepravě věci ve smyslu § 610 a násl. Obchodního zákoníku), i když jako příjemce není její smluvní stranou.
Co se týče dalších subjektů pohybujících se v oblasti přepravních operací, je třeba se ještě zmínit o dvou dalších subjektech, které se v těchto vztazích mohou - byť zpravidla jen nepřímo - vyskytnout.
Jedná se o vlastníka zboží, který má obecně nezadatelné právo vykonávat veškerá svá vlastnická práva ve vztahu ke svému (resp. jím koupenému) zboží. Ve vztahu k zásilce (tj. k přepravovanému zboží) však vlastnická práva k zásilce v žádném případě nejsou předmětem právní úpravy přepravní smlouvy !
V tomto kontextu totiž jde o tzv. oprávněného, kterým je ten, kdo může disponovat přepravovanou zásilkou podle práva vzniklého na základě jiné smlouvy.
Žádný z uvedených subjektů však není oprávněn udílet dopravci jakékoliv dopravní příkazy, pokud zároveň není odesílatelem, resp. subjektem přepravní smlouvy.
Závěrem
Legislativa by měla (jak na mezinárodní úrovni, tak i např. na úrovni našeho Obchodního zákoníku) používat termín „přepravce“ - namísto pojmu „odesílatel“. Předešlo by se mnoha komplikacím a nedorozuměním. Přepravcem je přitom, na nižším stupni právních předpisů (např. v Silničním přepravním řádu/SPŘ - Vyhláška MD č. 133/1964 Sb. o silničním přepravním řádu), nazýván subjekt označující zákazníka dopravce. Přepravcem se tak rozumí subjekt přepravní smlouvy – kterým může být jak odesílatel, tak i příjemce, ale i výše pojednávaný příkazce.
Doc. JUDr. Ing. Radek Novák, CSc.
Foto: archiv autora
Celá článek v tištěném vydání
