Mám rád jednoduché věci
Šefdesignér společnosti Renault Trucks Hervé Bertrand (42) má ve svém týmu nejraději lidi, kteří nikdy neměli nic společného s automobily nebo trucky. Líbí se mu jednoduché, čisté linie, funkčnost a účelnost. Raději než ikony typu Aston Martin či...
Šefdesignér společnosti Renault Trucks Hervé Bertrand (42) má ve svém týmu nejraději lidi, kteří nikdy neměli nic společného s automobily nebo trucky. Líbí se mu jednoduché, čisté linie, funkčnost a účelnost. Raději než ikony typu Aston Martin či Bugatti navrhuje trucky, protože styl a design je prý těžší dělat u věcí, které nejsou předurčeny k obdivování, ale k práci. U osobnosti, jako je Bertrand, to však nevylučuje jistou rozevlátost a umělecký nadhled – emoce ke své práci potřebuje a rozhodně mu nechybí. K tomu směřovala i první otázka našeho rozhovoru, který jsme pořídili začátkem června v Lyonu.
Líbila se mi vaše včerejší prezentace, ze které přímo čišel entusiasmus a nadšení pro věc…
Mám rád živé prezentace, i když třeba nejsou perfektně strukturované. Lépe lze vyjádřit emoce a to, čemu věříte. Myslím, že i vy novináři to máte raději než jazyk korporátních přednášek a tiskových zpráv.
Můžete říci něco o své dosavadní kariéře?
Pro Renault Trucks pracuji od doby, kdy ho koupilo AB Volvo (1999, pozn. red.). Hledali někoho, kdo nebyl spjat s prostředím ani jedné z těchto značek. Předtím jsem deset let pracoval v jednom designérském ateliéru v Londýně, který navrhoval prototypy a koncepty pro automobilky, zejména Renault a Ford. Pracovali jsme však i pro výrobce letadel při navrhování interiérů, takže práce byla velmi zajímavá a rozmanitá. A ještě dřív jsem působil v Jižní Koreji v podobné kanceláři, která pracovala na poli designu hlavně pro Hyundail. No a ještě předtím – to jsem byl ještě student.
Jaké školy absolvuje šéfnávrhář Renault Trucks?
Nejdříve jsem absolvoval doma ve Francii školu dekorativního umění. Protože se mi chtělo cestovat, odjel jsem do Milána, kde jsem navštěvoval polytechnický institut, Politecnico di Milano. Další vzdělání jsem získával v Helsinkách na Univerzitě designu a umění, což pro mě byla fantastická příležitost pracovat s takovými vyhlášenými designéry, jako Hannu Kahunen ze slavného studia Creadesign nebo Antti Nurmesmiemi. Já jsem se chtěl stát designérem už od svých chlapeckých let. Vždy jsem obdivoval hezké a praktické věci a přál jsem si je navrhovat, přičemž můj zájem se neomezoval jenom na automobily. Na mé současné práci mě fascinuje především to, že se nacházíme někde mezi klasickým strojírenstvím a nejvyspělejší technologií a musíme tudíž brát v úvahu názory dvou vyhraněných skupin lidí, tj. strojařů a pak těch hi-tech oborů. A to není pokaždé jednoduché. Musíme být schopni obě skupiny spojovat a současné být svébytní, odolní vůči jejich emocím. Dávat tvar věcem v době, kdy je všechno tak unifikované, jednotvárné, stejné, to je nesmírně vzrušující práce.
Slyšeli jsme zde o tom, jakou cestu Renault Magnum ušel za posledních patnáct a více let. Jak to vnímáte vy z designérského úhlu pohledu?
Je to podobné jako ve vašem oboru, i vy jste prodělali ten velký technologický skok od tužky a papíru, přes mechanické a elektrické psací stoje až k dnešním superlehkým notebookům. A to mluvím jen o jednom z mnoha aspektů. Také pro mé předchůdce byla práce na novém trucku v roce 1990 či dokonce v roce 1984, kdy Marcello Gandini nakreslil první skeče Renaultu Magnum, úplně jiná než nyní. Před patnácti lety převládalo klasické technické kreslení, stovky a tisíce výkresů, které vznikaly na rýsovacím prkně. Dnes se samozřejmě neobejdeme bez počítačů, moderních 3D softwarů a spousty příslušenství, které je napojeno na computery. Poměrně velký zvrat však přinesly méně známé věci, např. používání modelářské hlíny industrial clay, která se používá téměř výlučně v automobilovém designu. Modelování není v automobilovém designu nic nového a používalo se již ve 30. letech minulého století. Clay nám však umožňuje měnit tvary mnohem rychleji a hlavně – pomocí měřicích přístrojů snímat všechny důležité body a přenášet je do počítače. Tím se neuvěřitelně zvýšila produktivita práce a my máme nyní více času naslouchat názorům řidičů a lidi jako jste vy, novinářů. Když si někde přečteme článek, který něco kritizuje, bereme to velmi vážně, protože ve většině případů je to dobře míněná a oprávněná kritika. Naše práce je tak jako všude jinde o kompromisech. My víme, že něco lze vyrobit lépe, dokonaleji, také bychom rádi měnili platformu každé dva roky, ale také víme, že by to nikdo nezaplatil. Takže když to shrnu, změny se týkají nejenom technické oblasti, ale jsme také v těsnějším kontaktu se zákazníkem a jeho názory se snažíme integrovat do naší práce.
Můžete popsat, jak probíhá práce na novém vozidle?
Fáze navrhování má několik etap, kdy začínáme s 6-7 návrhy, z nich postupně vylučovací metodou vybereme tři, dále dva a nakonec se dostaneme k bodu, kterému říkám GW1 („Go-With-One“), kdy je vybrán nejoptimálnější návrh, který začínáme vyvíjet. Základní tvar vzniká pomocí CAD softwarů (Computer Aided Design, tj. design s pomocí počítače, pozn. red.), potom nastupují speciální softwary k definici povrchu. Ty mají několik stupňů přes hrubou definici pomocí programu Alias, přes více méně již přesné vymezení tvaru pomocí softwaru Icem až nakonec k finální digitální verzi, která se nazývá Catia. Následuje výroba modelů, kterých se také vyrábí několik, jejich testování v laboratorních podmínkách, a poté samozřejmě výroba prototypu 001, který je již novým vozem se vším všudy.
Jak ale vzniká ta základní, bezprostřední designován idea? Počítačové a modelové simulace jsou až realizací konkrétního nápadu, který se musí zrodit v něčí hlavě. Jedete třeba autem a najednou vás napadne – takhle to bude vypadat!
Ano, i tak s e to stává, ale není to jediná cesta. Jako designér se nechávám inspirovat spoustou věcí, které nemusí mít s trucky nic společného. Například mě inspiruje nějaký tvar či řešení na motocyklu, budově, interiéru, na nábytku. Jako designér se však musíte vzdělávat, zajímat se o nové materiály, způsoby zpracování apod. Když se objeví nové lepidlo na spojování kovů, měl byste to vědět a přemýšlet, jak by se to ve vaší práci dalo využít.
Kolik lidí se na designu nového Renaultu Magnum podílelo?
Na designu pracovalo patnáct lidí, celkový počet vývojových inženýrů je kolem 120. Snažím se mít v týmu velmi rozmanité lidi z různých zemí, kultur a odvětví designu. Není dobré, když novou kabinu trucku vyvíjí specialista na trucky. Člověk, mající zkušenost s jinými předměty, přistupuje k práci nezatížen, jak se říká s čistou hlavou. Není dobré vědět všechno hned na začátku. Pro člověka z jiného oboru to je zpočátku nevýhoda a dělá více chyb, ale výsledek je nakonec lepší.
Stává se, že design a vývoj dospěje až k prototypu a při testování se zjistí nějaký závažný nedostatek?
Taková situace není dobrá, ale ano, občas se to stane. Všechny závažné věci by se měly odhalit v laboratorních podmínkách na počítačích.
Můžete jmenovat tři předměty či objekty, jejichž tvar nejvíce obdivujete?
Za prvé je to klasický plechový kanystr, který vynalezli Němci za druhé světové války. V angličtině se mu říká „Jerican“, od Jerry, tak se přezdívalo Němcům. Druhý předmět, který obdivuji, je švýcarský armádní kapesní nůž. Za třetí bych jmenoval Land Rover první série z roku 1954. To je nádherné, dodnes unikátní vozidlo.
A co sportovní vozy?
Samozřejmě, mám několik mistrovských kousků, které obdivuji, např. Aston Martin DB 5 Zagato či Bugatti EB 12. Mně však baví navrhovat trucky a řeknu vám proč. Nás designéry většinou okolí nutí navrhovat ikony, u kterých je design a styl na prvním místě. Když máte neomezené prostředky, není těžké navrhovat auta pro styl. My však navrhujeme a konstruujeme auta především pro práci, k čemu by byl truck, který by nefungoval tak jak má? Pro mě je to nesmírně zajímavá a inspirující práce.
Děkujeme za rozhovor
Impulzem byl Gary Cooper
Hervé Bertrand se narodil v roce 1966 v Paříži a dětská léta strávil v Jižní Americe. Jeho zájem o umění a design prý vzbudila filmová adaptace knihy Ayn Randové „The Fountainhead“ (Zdroj), v níž si Gary Cooper zahrál roli architekta. Tento zážitek odstartoval budoucí kariéru dnešního hlavního designéra Renault Trucks. Absolvoval Univerzitu umění a designu v Helsinkách. Pracoval pro řadu známých společností, např. Hyundai v Koreji nebo Human Factors v New Yorku. V Evropě působil v týmu známého designéra Seymoura Powella a podílel se na vývoji celé řady produktů od automobilových součástek až po předměty masové spotřeby. U Renault Trucks působí čtyři roky v čele mladého, dynamického týmu.
Design má zelenou
Design je u Renault Trucks tradičně důležitým strategickým elementem. Do roku 2004 bylo oddělení designu soustředěno v objektu Technocentra Renaultu (osobní vozy) v Guyancourt, od roku 2004 působí samostatně. V polovině letošního roku se oddělení přestěhovalo do zbrusu nové budovy v Saint-Priest. Je to první pracoviště svého druhu ve Franci, první účelové zařízení navržené čistě pro design nákladních automobilů. Celková podlahová plocha činí 1500 m², z toho 1300 m² tvoří dílny, ateliéry a výstavní plocha a zbytek připadá na administrativu. Interiér centra designu je koncipován v duchu italského amfiteátru moderního stylu. Výstavní plochu obklopují lodžie, balkony a boxy ve stylu divadelních loží. Zajímavostí je, že ateliéry jsou umístěny 1,18 m nad zemí a návrháři vidí vystavené vozy ze stejné výšky, jakou má řidič v kabině. Velká pozornost byla věnována ovzduší v prostorném interiéru. Dva obří generátory upraví každou hodinu 50 000 metrů krychlových vzduchu a zajišťují konstantní teplotu v odchylkách maximálně +/- dva stupně Celsia. Je to nejenom pro komfort zaměstnanců, ale i z čistě praktických důvodů: materiály pro stavbu modelů jsou citlivé na každou změnu teploty.
